Světový den zvířat

Světový den zvířat se slaví 4. října od roku 1931, kdy jej vyhlásili v Italské Florencii jako památku na patrona všech zvířat Františka z Assisi, jež pečoval celý život o opuštěná a nemocná zvířata.

Poustevník, jehož známe pod jménem František z Assisi, se jmenoval Jan Bernardone, přáteli nazývaný Francesco. Dle historiků lze jeho narození situovat někam do období let 1181 - 1182. Jeho otec Petr Bernardone (Petr di Bernardo) byl velmi bohatý obchodník, kupec a směnárník - někteří tvrdí, že dokonce lichvář. Právě tato skutečnost poukazuje na možnost, že mohl pocházet ze židovské rodiny - mezi historiky je však více těch, kteří spekulují o jeho francouzském původu.

Mladý Bernardone miloval rytířské romány. "Popkultura" jeho doby byla prodchnuta trubadúrskou vlnou. Jenže v těchto dobách musel rytíř patřit ke šlechtě a tím "Francesco" nebyl. Přesto ze všech sil usiloval, aby se rytířem stal. Víme, že mladí adepti rytířství se neustále udržovali ve formě, s Tichým svolením svých rodin naplňovali města hrami, výstřednostmi a někdy i násilím. Sdružení těchto mladíků (tehdejší zlatá mládež) se nazývala "societas iuvenum". Ve skutečnosti to byly jakési "gangy", jež se navzájem odlišovaly jménem, symbolem i zvyky. Mladý Bernardone byl zde středem pozornosti. Často hrál šaškovskou roli baviče.

Hezký prý nebyl,, Prameny hovoří jasnou řečí - byl malý, slabý, tmavé pleti i vlasů. Byl přesným opakem té krásy, o níž hovoří rytířské romány. Měl však to, čemu dnes říkáme charisma.

Ve svém spise Závěť, který nadiktoval krátce před svou smrtí, se zmiňuje o období před svým obrácením. Bylo poměrně dlouhé a šťastné. Začalo v letech 1195 - 98, kdy dosahuje věku, jenž mu - vzdor otcově kontrole - již umožňoval žít si po svém. Po roce 1202, kdy se zúčastnil války, následuje prudký zlom.

V pestrém odění se mladí rytíři z Assisi řítí na koních zelení umbrijské krajiny - v lesku zbraní a v opojení cvalu vytáhli se svými zbrojnoši směrem na sousední Perugii. Také dvacetiletý "Francesco" se vyhoupl na koně. Záhy se s ním setkáváme mezi poraženými. V bitvě u Collestrada byl zajat na útěku a skončil se spolubojovníky v perugijském vězení. Strávil v horečkách mnoho nocí na vězeňské slámě. Po uzavření míru mezi Perugií a Assisi byly "rytířské brigády" mladíků propuštěny domů. Mladý Bernardone se vrací nemocen (těžko říci o jakou šlo nemoc - mladík s ní zápasil celý následující rok) a rozpolcen. Na jedné straně je čím dál senzitivnější, je soucitný se žebráky a vyděděnci a na druhé straně ho pronásleduje "sen o slávě".

V témže roce vyplouvají křižáci z Benátek, aby dobyli Jeruzalém. František se nechá najmout jako žoldnéř. Odjede do Spoleta,kde je shromaždiště křižácké armády, ale záhy se vrací. Nevíme přesně proč. Znovu má horečky a vidění. Zdá se, že se lehkomyslnému milovníku života otevřely oči.. Objevuje jeho kruté stránky - žebráky, malomocné,svět bídy, nemocí, ničemností. Když se mladý Bernardone projížděl po okolí města na koni, zjevil se před ním malomocný. Symbol děsu, hrůzy a absolutního hříšnictví. František neobrátí koně ani se nemocnému nevyhne. Sleze z koně, dá malomocnému nějaké peníze, obejme ho a políbí.

V pozdějších legendách se objeví názor, že v této podobě se před Františkem objevil sám Ježíš. Mladík v tom největším vyvrženci poznal pod nakaženými hadry svého bližního, dokonce svého Pána. František v jediném okamžiku, podstatném pro celý další život, pochopil převratnou hloubku tajemství vtělení - od té chvíle se jeho život změnil, protože se prostě nemohl nezměnit.

Jeho proměna je radikální. Vykoná pouť do Říma a po návratu vede více či méně poustevnický život. Pokorně obnovuje pobořené kostelíky v okolí a nakonec se vrací do města v podobě otrhaného, špinavého a hladového blázna, po kterém kluci házejí kamení. Tehdy ho prý otec v záchvatu vzteku přiváže doma na řetěz. Matka ho však nechá utéci. Rozchod s otcem a "projekt" dobrovolné chudoby vyhlásil František v zimě roku 1206. Otec se ho snaží vydírat. Malíři a spisovatelé zobrazili a popsali bezpočtukrát scénu, kdy František odkládá před celou svou rodinou a biskupem z Assisi Guidem a jeho doprovodem jednu část oděvu za druhou, až zůstane úplně nahý. Obrátí se k rozzuřenému otci: "Do této chvíle jsem tě nazýval svým otcem, nyní mohu s jistotou říci: Otče náš, jenž jsi na nebesích." Biskup prý rozevřel svůj plášť a Františka zahalil - symbolicky ho přijal pod ochranu církve. Z Františka se stává oficiální kajícník. Otrhaný, vyhublý a špinavý chodí po almužně, zařizuje si poustevnu v lese. Rozhodl se pro radikální formu chudoby. Přeje si být ještě chudší než normální poustevník, který měl v tehdejší společnosti jisté privilegované místo.

Dobrovolná chudoba, hlásána osobním příkladem Františka, se začala v Assisi prosazovat. V letech 1208 a 1209 se kolem něj vytváří malé společenství kajícníků. František a jeho bratři vyrážejí na mise.

Víme, že nikdy nepřestal toužit po návštěvě Svaté země a míst Ježíšova působení. Jednou z méně známých stránek jeho života je jeho "křižácké" angažmá ve Svaté zemi v roce 1219. František se dostal přes moře na jedné z lodí přivážejících do Svaté země "expediční jednotky" - rytíře ze všech koutů Evropy. Jeho touha navštívit Betlém a Jeruzalém se přesto nesplnila.

Začátkem léta 1220 se František objevil na lodi v Benátkách. Nový papež Honorius III. na něj tlačil, aby se jeho neformální bratrstvo přetvořilo v řád odpovídající existující řeholní tradici. František sám nikdy žádný řád zakládat nechtěl - přesto bylo nyní po Evropě kolem tří tisíc příznivců oblečených do jeho kutny. Nakonec se tedy František stává "nedobrovolným zakladatelem" vlastního řádu, který oficiálně vzniká papežskou bulou z 29. června 1220.

Ve Františkovi stále zůstává jeho hravá povaha a smysl pro humor. I v tom má mnohem blíže k taoistickým či zenovým mistrům než ke svým křesťanským kolegům. Příkladem Františkova "bláznovství" je i jeho vztah ke zvířatům. Všechny prameny shodně ukazují široký soubor příhod, ve kterých přistupuje s bratrskou láskou vůči množství živočichů žijících na zemi, ve vodě i v povětří. Nikdy je nepovažuje za bytosti nižší než člověk, nýbrž za své bratry, děti jednoho nebeského Otce. Pro tento postoj je označován za toho, jenž mezi všemi svatými stojí nejblíže přírodě a předjímá i požadavky ekologického charakteru, včetně rozšíření lidské etiky na vše, co existuje. Je třeba připomenout, že středověk vůbec nemiloval přírodu a vztahy, které k ní choval rozhodně nebyly idylické. Když si čteme příběhy z jeho života, nacházíme obdobou toho, čemu se ve východních náboženstvích říká " moudrost bláznovství". Kouzlo osobnosti, kterým František vládne - vše, čím je nám tak sympatický - , je jako by patřilo spíše do naší postmoderní doby než do "temného středověku".

V letech 1221 a 1222 jako by prožívá, i přes své dramaticky zhoršené zdraví, druhé mládí. Dává se znovu do cestování a kázání.

Je Štědrý večer roku 1223. Z údolí přicházejí lidé s pochodněmi a svícemi k poustevně u Greccia na vysoké hoře v tmavém dubovém lese uprostřed skal. V jedné jeskyni stojí jesle napěchované slámou. Na jedné straně živý bílý vůl, na druhé ležící osel. Nad jeslemi malý oltářík. Před scenérií zobrazující betlémský chlév ve chvíli narození Krista klečel v mrazivé noci autor toho všeho - Jan Bernardone, poloslepý poustevník, nemocný muž blízký smrti.
Navštívit místo, kde spatřil světlo světa Ježíš, bylo jeho staré, nesplněné přání. Poustevník cítil, že ho opouštějí síly. Nechal si do poustevny zavolat jistého Jana z Greccia, pána zdejší opevněné tvrze, který byl jeho přítelem, a požádal ho: "Jestli chceš, abychom oslavili Ježíšovo narození, jdi a připrav, co ti řeknu. Chtěl znázornit narození dítěte v Betlémě a vidět, jak asi strádalo, jak leželo na seně a vůl a oslík je zahřívali. Pán tvrze opravdu veškeré rekvizity sehnal - jesle, slámu, vola, oslíka. Poustevník se rozhodl proměnit vánoční mši svatou v "posvátné představení", v dramatizaci betlémského zrození, která se od této chvíle stane součástí naší tradiční představy vánoc - Štědrého dne.

"Betlémské vánoce" naaranžoval v Grecciu ještě dvakrát, třetí reprízy se nedožil. Téměř od patnácti let žil z almužny, chodil bos a oblékal se do hadrů. Kvetoucímu zdraví se netěšil nikdy, ale pobyt v Orientu zasadil jeho již tak chatrnému zdraví těžkou ránu. Nemoc zažívacího traktu si ještě zhoršil drastickými dietami. Mimo to trpí malárií, jejíž horečnaté ataky ho již neopustí. Opakované záchvaty zimnice u něho vyvolávají halucinace; v noci nemůže usnout. Pálení a slzení očí ho postupně zbavují zraku. V posledních měsících života František svou cestu napodobování Krista ještě více zdokonalil. Na hoře Verna se mu zjevuje anděl - serafín se šesti křídly přibitý na kříži. Na Františkově těle se vzápětí objevují stigmata. ale on nechce, aby se o jejich tajemství dozvědělo příliš mnoho lidí. Vyhýbal se tomu, aby své "Kristovy rány" ukazoval. Bolest, již mu stigmata na nohou a rukou působila, se však přidružila k nemocem, které ho již stravovaly. Od září 1226 se jeho zdravotní stav rychle zhoršoval. Extrémní slabost a rány na nohou mu prakticky nedovolovaly chodit. Tehdy píše text považovaný za první básnické dílo italské literatury, Píseň tvorstva (nebo Píseň bratra Slunce). Uzavírají ho sloky věnované "sestře naší tělesné smrti". Jeden z nejkrásnějších a nejdokonalejších hymnů oslavujících radost, život, svěží se zrodil z bolesti a ran - ve chvíli, kdy utrpení stravovalo jeho tělo. Tím úplně posledním, co diktuje, je Závěť. Nadešel večer 3. října - František je pokryt ranami jako Kristus na kříži. Tvrdí, že se chce pro nebe narodit tak, jako se Kristus narodil na zemi - nahý a na holé zemi. Nechá si svléknout šat a položit se na zem. Krátce po západu "bratra Slunce" Jan Bernardone, zvaný František z Assisi, zemřel.
Za svatého byl prohlášen už v roce 1228.